Za výkres pohlavek?

V pátek míváme ve škole výtvarnou výchovu a pracovní činnosti. Ze základní školy si pamatuju na jednu ze všech těch učitelek, které nás učily. Učila výtvarku a k ní ještě češtinu.

Při češtině jsem ji mívala ráda, ale jak přišla výtvarka, jakoby se v mých očích proměnila na někoho úplně jiného. Na češtině jsem ji vnímala jako pohodovou paní, která vypráví o knížkách nebo diktuje diktát. Knížky miluju dodnes a diktáty jsem zvládala v pohodě. Rozbor vět? V klidu. Slohová práce. Jééé, už se těším. To byly moje češtinářské pocity.

Jenže. Do hodin výtvarky vstoupila žena s ostřížím zrakem, která snad sledovala jen mne. V dobách před ní jsem kreslila a malovala ráda. „Co je tohle? To tam být nemůže.“ „Ještě tam něco dodělej!“ „Proč by měla být voda zelená?“ Dokud se ptala a chtěla vysvětlení, ještě jsem bývala docela v klidu. Když mě nutila něco dokreslit, začínala jsem být nervózní. Když ale pak vzala štětec a začala mi do výkresu přidávat tu čáru a tu vlnku, už jsem to nevydržela. „Já to ale takhle nechci. Mně se líbilo to předtím.“ Odnesla jsem si poznámku a doma byl mazec.

Když mi jindy do výkresu vodárenské věže přimalovala červeného ohnivého kohouta a „mojí“ práci poslala do soutěže, bylo moje tvoření ohroženo na mnoho let. Světem výtvarným šla se mnou obava a nedůvěra ve vlastní schopnosti. Přidával se pocit studu, vždyť moje práce musela být „vylepšena“, aby se mohla utkat v malířském souboji. To mi nevěřila, že bych mohla uspět sama, bez její pomoci?

Někdy ke konci osmé třídy se mi povedlo převrhnout kelímek se špinavou vodou z vodovek zrovna ve chvíli, kdy ona procházela kolem mojí lavice. Nové bílé kalhoty se pro tu chvíli staly mým nejlepším výtvarným dílem. Přiznám se, že mě to tenkrát ani nemrzelo. Zírala jsem na šedomodrou rozpíjející se skvrnu s lehkým zadostiučiněním.

Uběhlo mnoho let a já zase zírám. Skvrna od vodovek se rozpíjí, ale něco je jinak. Slyším pláč a pak ustrašenou otázku: „Jde tohle vyprat? Mamka se na mě bude zlobit.“ To pláče droboučká holčička v první lavici nad politým výkresem a politými šatečkami, co už vůbec nejsou růžové. „Vždyť jsi to neudělala schválně, uvidíš, že se maminka zlobit nebude,“ namítám já ve snaze ji nějak uklidnit. „Nene, bude se zlobit, zlobí se vždycky, když se při kreslení zamažu.“

Pocity z dětství se vrací, zase cítím beznaděj a smutek. Tolik se snažila. Ještě před chvílí pečlivě kroužila štětcem a vystrkovala samým soustředěním špičku jazyka. Trošku se mračila, jak promýšlela barvy a pak se její obličej rozzářil, když se rozhodla pro modrou na ploutve. A všechna ta radost a láska k tvoření je v jednom okamžiku pryč. Jen pro chvilku nepozornosti, jen pro zmáčené šaty.

Proč je kousek látky důležitější než klidné tvoření? Zkuste se zamyslet, kdy naposledy jste něco polili, rozbili nebo zničili. Ne úmyslně. Z nedbalosti nebo nešikovnosti. Jistě, mrzí to. Ale jde to utřít, opravit nebo koupit nové. Že to stálo peníze? Ale to vaše děti vědí. Věřím, že mnohé z nich by přinesly své prasátko s úsporami na nákup prášku na praní.

A tak se přimlouvám za důvěru a respekt.

Ať vaše děti cítí, že jim věříte. Ať můžou tvořit beze strachu, že na sebe vylejou vodu z vodovek nebo tuš. Ať si tvoření užijí s radostí a nadšením. Ať můžou objevovat výtvarný svět. Ony to opravdu skoro vždycky neudělají schválně.

Kupte jim do školy výtvarnou zástěru, nebo tátovo tričko. Dejte jim na výtvarný den starší oblečení. Ptejte se, co nakreslily a ne jestli jsou čisté. Ptejte se, jestli je to bavilo. Ptejte se, co nového se naučily. Ptejte se, jaký pocit při tvoření měly. Tvořte s nimi.

A já při výtvarce? Obdivuju s radostí jejich fantazii a nápady. Snáším materiály, které si děti vyprosí a mne by ani nenapadlo je v práci použít. Respektuju způsob ztvárnění tématu u každého z nich. S údivem sleduju vznikající díla. Bavím se a těším, když popisují, proč a s jakým záměrem jejich práce vznikala.

A rozhodně bez souhlasu malíře nikomu nekreslím do výkresu.