Umíte číst? aneb Proč jsem se rozhodla psát BLOG.

Učím už spoustu let. Zní to strašidelně ani se mi to nechce počítat, protože si rozhodně nepřijdu stará. Někdo mi poradil, že mám říkat zkušená 🙂 Jo, zní to líp, ale let to neubere. Nevadí. Dávno věk neřeším.

Pracuji s dětmi na prvním stupni základní školy a systém v naší škole je takový, že si do první třídy naberu skupinu dětí a ty vedu až do páté třídy. Pro někoho je to nepředstavitelné, ale mě vyhovuje, když vidím, jak se ty trochu zamlklé osůbky, které usednou do lavic v první třídě, mění na osobnosti s jasným postojem.

Už několikrát mi kolegyně nebo kolegové z druhého stupně říkali, že moje děti /ano, skutečně o nich tak mluvím/ jsou JINÉ.

„Ty tvoje děti se pořád na něco ptají.“ „Oni pořád o něčem diskutují.“ „Jsou drzí?“ ptám se já. „No, nejsou, ale není to s nimi jednoduché.“ V takových chvílích se směju, jsem na ně pyšná a beru to jako pochvalu. Moje práce nebyla zbytečná. 

Samozřejmě, že některé lidi tohle zlobí. Co si to dovolují? Proč pořád otravují? Jo, je to složitější, práce s nimi je náročnější, příprava na hodiny delší. Nesmíří se jen tak s něčím. Rádi vědí, proč mají něco dělat nebo k čemu to bude dobré. Ale když jim ty informace dám, jsou neskutečně pracovití.

Ale cestu k vlastnímu názoru má každý z nich svou. Během těch mnoha let, co se pohybuju mezi svými Broučky a Beruškami /mívám „béčko“ a tak je název naší party jasný/ jsem už slyšela mnoho dětských příběhů. Některé z nich by vydaly na humornou knihu, některé se blížily detektivce a některé měly i prvky psychopříběhu.

Ten, který chci vyprávět dnes, je takový – říkám jim srdíčkový.

Mám ve třídě Pepču. Je to kluk, no, jaký? Prostě Pepča. Neposedí, rád povídá, přednáší zlepšováky, je s ním legrace. Když mi něco spadne, první běží a sebere to. Pořád se ptá s čím mi může pomáhat. Písmenka jsou pro něj ale záhadou.

V první třídě se s nimi dost natrápil. Snažili jsme se spolu všechno vysvětlovat. Kličky u písmenek v písance byly vyskakovací – u písmenka „t“ nebo ležící – písmenko „z“. Babka měla břicho – „B“, dědek nesl batoh – „d“. Písmenka byla „doma, na půdě nebo ve sklepě“ když jsme si při psaní vysvětlovali jejich výšku.

Každé písmenko mělo svojí písmenkovou pohádku. R byl rytíř ve stříbrné zbroji. H houpačka pro brouky. Skládali jsme je ze špejlí, modelovali z modelíny. Zobrazovali je z těl kamarádů ze třídy. Snažil se moc. Snažil se tak, až vyčerpaně ležel hlavou na lavici a já ho nechala. Často to vypadalo, že to vzdá on nebo já.

Do školky ho maminka vrátit nechtěla, spolužáci ho měli rádi, bez nich by mu bylo smutno. Propadnout? Když se tolik snažil? Pro mě nemyslitelné.

Teď v druhé třídě, když ostatní už čtou sami v čítankách, my spolu znovu opakujeme celou první třídu. Spolužáci mu fandí a nikdo se mu nesměje. Pepča už ví, kdy má vystartovat z lavice a jít pracovat k mému stolku. Když čteme, každé písmenko si prstem ukáže i několikrát, promyslí a pak ho teprve řekne nahlas. Než přečte větu, trvá to dlouho. Přesto pak chápe co se dozvěděl. Kolikrát se až divím, že ví, co bylo na začátku a ještě se stihne ptát na detaily.

„Pepa a Jana nesou mísu.“ čteme třeba na kartě. „Jo? To by mě zajímalo z čeho je vyrobená,“ prohlásí Pepča. 

Jednou jsem ho lákala, že je třeba zase trochu potrénovat, abychom to čtení zvládli. „Tak já číst nebudu, tak to nebudu umět.“ prohlásil s klidem Pepča. Vysvětluju, že přeci chce být tím traktoristou a že na traktor potřebuje řidičák. A aby mohl řidičák získat, potřebuje umět číst, aby mohl složit zkoušky. Chvíli přemýšlel a pak na celou třídu prohlásil: „Řidičák nepotřebuju, budu jezdit jen po našich polích.“ Smáli jsme se všichni a pro ten den bylo po čtení.

Několikrát jsme se sešly s Pepčovou maminkou. Chtěla mu pomáhat, ale jako člověk nepedagogický nevěděla jak. Vysvětlovala jsem postupy a hrály jsme si na školu. Už tenkrát by jí pomohl můj e book. Mamince domů každý den píšu, co je třeba doma docvičit. Pepča má jiné úkoly než spolužáci a pomalu ostatní dohání. Našla jsem staré čtecí karty. Možná si někdo z vás pamatuje Slabikář, který ilustrovala Helena Zmatlíková. Tyhle jsou jim moc podobné. Na každé je trochu textu a hodně obrázků. Na každé je příběh. Dobře se nesou domů, jednoduše se vymění za novou. Každou si Pepča vybere podle obrázku sám.

Často mi rodiče říkají, že neví, jak to ve třídě děláme. No, ani nemůžou, vždyť tam s námi nesedí. Že nevědí, jak to dítěti vysvětlit, aby to chápalo. Že to neumí vyjádřit dětskou řečí a když mluví jako dospělák, že jim dítě nerozumí. Že na dítě často mluví a ono je vůbec nevnímá. Ráda to vysvětlím každému z rodičů, kteří projeví jen trochu zájmu. Kolik jich za ty roky bylo? Hodně. Hodně, ale pořád ne dost.

Proto jsem se rozhodla, že svoje znalosti a zkušenosti sepíšu. Každý rodič si může na e booku najít jak na to. Jednoduše a přehledně vysvětlím, co si připravit, co nakoupit a jak s dítětem pracovat.

Prozradím, jak to vypadá ve třídě, když tam rodiče s námi nejsou. Ušetřím každému z rodičů čas a nervy a ráda pomůžu tak, aby byli všichni spokojení.

A Pepča? Nedávno ke mně přišel, pohladil mě po ruce a povídal:

„Ty jsi tak hodná, já už asi čtu rád.“