Džínové sny aneb Proč je neplnit hned

Tohle vám prostě musím napsat! Mám novou bundu! Džínovou, krásnou, úžasnou! Proč byste to měli vědět? Protože chci psát o snech.

Když jsem byla malá, nikdo neměl džíny. Když to dneska řeknu svým žákům ve třídě, koukají na mě jako na dinosaura. Když se pak ještě někdo zeptá, co jsem dělala za války, je dílo dokonáno. Ale zpátky k džínám.

Do třídy se mnou chodila spolužačka, která měla možnost nakupovat v Tuzexu. Že nevíte, kde to bylo? Někteří vyvolení měli možnost získat za valuty poukázky k nákupu zahraničního zboží v prodejně, která se jmenovala Tuzex. Nikde jinde totiž zahraniční zboží nebylo. Ono nebylo ani to české, ale to je na jiný příběh.

Jak asi tušíte, já tu možnost neměla, dokonce jsem se nesměla dojet přes město ani kouknout skrz výlohu. Táta by nadával, asi měl strach, že se přimotám někam, kde mě nechtěl vidět. Nebo budu chtít něco, co mi nechtěl, nebo nemohl pořídit. Zkrátka džíny z Tuzexu nebyly. Ale spolužačka je dostala. Dostala je v druhé třídě. Chápete? Už v druhé. Jak já jí je záviděla. Chtěla jsem je, šetřila na ně každé mé skromné kapesné. Prosila jsem doma, prosila jsem u babičky a dědy, psala Ježíškovi.

Čas ubíhal a postupně se k džínám dostávalo víc a víc mých spolužáků. Někteří pro ně vyrazili na nákup do Maďarska, někteří se konečně vydali do toho Tuzexu. Mně Ježíšek přinesl krásné věci, ale džíny asi nesehnal.

Když si nedlouho po džínách přikráčela ona pyšná majitelka džín ještě v džínové bundě, nemohla jsem ani mluvit. Taková nespravedlnost. Taková potupa. Nezlobila jsem se, že ona džíny má. Nechápala jsem, proč je nemůžu mít já. Proč zrovna já nemám ani džíny a ona už má i bundu? Snažím se, učím se, pomáhám, šetřím a chodím v tesilkách, které ušila babička.

Nebudu vás napínat. Džíny jsem dostala v sedmé!!! třídě. Kdo si tu dobu pamatujete, víte proč jsou ve větě vykřičníky. A proč jsou tam ty vykřičníky tři. Moje milá maminka mě vzala i se sestrou do Maďarska, jely jsme v přeplněném vlaku, stála jsem na jedné noze u záchodu, ale měla jsem je. Měla jsem džíny, které jsem si sama vybrala.

Bundu jsem nedostala nikdy.

Chtěla jsem si jí koupit za peníze z už dospělácké brigády. Za první výplatu z práce. Později na mateřské a ještě později po mateřských. Držela jsem ji mnohokrát v ruce, několikrát už jsem držela i peněženku. Ale vždycky jsem přišla na to, co potřebuju ještě o trochu víc. Trvalo to přes třicet let.

Tahle moje nová nebyla nikterak drahá. Možná byla až levná. Ale její hodnota je jinde. Cena a hodnota jsou totiž dvě úplně rozdílné věci. Hodnota je pro mě v tom, že ji MÁM, NOSÍM a je MOJE.

Po tak dlouhé době. Po tolika dnech snění. Po tolika představách, jaká bude.

Často se ve svých třídách potkávám s dětmi, které vypráví, jak něco chtěly a dostaly to hned. „Chci nanuka, jde se koupit. Chci nové kolo, koupí děda. Chci k moři, jede se hned o prázdninách.“ O něčem ani vyprávět nemusí. „Chci mluvit, buďte zticha a věnujte se mi. Chci dělat tohle, tak mi to hned umožněte.“

„Když to nebude hned, budu křičet, vztekat se, dupat nebo se válet po zemi. Nebo aspoň s tebou nebudu mluvit, budu se mračit a rozhodně nebudu spolupracovat.“

A rodiče nebo prarodiče běží a přání plní. Snad aby měli klid, snad už na to nemají nervy, snad je to jednodušší nebo rychlejší. Proč hledat čas na vysvětlení, když toho času každý dneska má tak málo? Proč si sednout a povídat, když je tolik věcí, které sami chceme a musíme na ně vydělat?

Protože se to vyplatí. Protože děti potřebují meze, potřebují mantinely, potřebují zákazy a nesplněná přání. Potřebují cítit, že něco nejde hned, že něco hned nezískají. A něco možná nebudou mít nikdy. A je to tak správně. A vy jste teď ti nejhorší rodiče na světě.

Ale necháte je počkat, až dokončíte svou práci. Necháte je počkat, až se domluvíte s manželem. Nekoupíte všechno, co chtějí, jenom proto, že už to všichni ostatní mají. Nepojedete všude tam, kde už ostatní byli. Protože ostatní nejsou VAŠE děti. Protože svoje děti milujete a chcete pro ně to nejlepší.

„Nekoupím ti to, protože tě mám ráda. Protože mi záleží na tom, abys pochopila, že jsou důležitějsí věci, které za to stojí. A chápu, že se zlobíš.“

Jak jsem taková vysvětlení nenáviděla. Jak jsem si slibovala, že je svým dětem NIKDY nebudu říkat. Jak je nenáviděly moje dcery. Jak jsem kolikrát plakala, když byly nešťastné, že něco ještě nemají a jak kvůli tomu ani nechtěly do školy. Ale věřila jsem, že je to tak správně a věřím tomu dodnes.

A víte co? Ať jsou naštvaní, ať dokáží projevit svoje emoce. Dětem říkám, že zlobit se a být smutný je v pořádku. Můžou se i vztekat, ale nesmí nikomu při tom vztekání ubližovat. Protože každé takové čekání, každé takové nepohodlí, s kterým se musí umět vyrovnat, je posouvá dál. Na cestě k člověku, který umí zvládat nepřízeň osudu. Který se nehroutí a nevzdává se. Který to zvládne a půjde dál.

Pokud jsou děti zvyklé na nekonečnou pozornost svého okolí, pokud všechno dostanou hned, pokud se jim všechno snáší na hromadu bez nejmenšího úsilí, dostanou se ve třídě do nezáviděníhodné situace. Nejsou tam samy a pokud na takovou pozornost a splněná přání je zvyklá většina třídy, prožijí trápení a stres.

Jako učitelka nemůžu a ani nechci splnit všem jejich požadavky hned. Někteří z nich se vztekají, pláčou, hážou věcmi, dupou a křičí. Dobře není žádnému z nich. A to proto, že nejsou zvyklé na trochu nepohodlí.

Ano, taky jsem byla naštvaná a nešťastná, že mi moje džínové přání nikdo nevyplnil hned. A dneska jsem ráda, že to žádný z mých blízkých neudělal. Stejně tak jako s mnoha dalšími věcmi, které jsem chtěla a musela určitě úplně nezbytně mít. To těšení se a snění za to stálo.

Když dětem před vánočními prázdninami přeju krásné svátky, dodávám přání, ať jim Ježíšek přinese jeden dárek. Ten, který si přejou nejvíc. A teď si skoro myslím, že by jim Ten jeden třeba ani přinést nemusel.

Ať je nechá snít!

p.s. a ta šicí babička by se mi teď docela hodila 🙂