Umí vaše děti stříhat? A co děláte, když to neumí?

Nedávno se konaly na naší škole odpolední výtvarné dílny. Tentokrát na velikonoční téma.

Jak to funguje? To paní učitelky a paní vychovatelky /kolegové mužského pohlaví prominou, příprava je prostě na nás/ vymyslí výrobek, seženou materiál, připraví polotovary, pomůcky a různá potřebovátka, vypijou si kávu navíc a zůstanou ve škole celé odpoledne. Dostaví se děti školní i předškolní, přivedou kamarády, rodiče svoje a rodiče kamarádů a taky babičky, dědy, tety a strýčky.

Je příjemné pozorovat, jak se ti malí tvořílkové snaží vytvářet dílka, která si pak odnesou domů. Každý výtvarník si dává svoje výrobky do taštičky. Usmívá se a někteří i nadšeně poskakují s myšlenkou na to, jak dobře se jim vede.

Víte, pro kantory je to náročné. Říkame tomu dvojboj a s tím sportovním se může směle srovnávat. Dopoledne ve své třídě, odpoledne na stanovišti, kterým projde i sto dětí. Ale to radostné poskakování dětí za to stojí.

Takové tvoření ale dokáže připravit pro mne osobně i velice nepříjemné chvíle.

K mému stolečku přišel tatínek s klučíkem. Kluk skočí na židličku a prohlíží si výrobek. Má vyrábět zajíčka. Na čtvrtce už je jeho obrys a prvním úkolem je ho vystříhnout. Bere si nůžky, vybírá barvu čtvrtky… A tatínek mu nůžky i čtvrtku vyškubne z rukou se slovy: „Ukaž, ty stříháš pomalu a neumíš to po čáře!“

Klučík i já vytřeštíme oči, já mlčím a klučík povídá: „Ale já jsem si to chtěl vystříhnout.“ Otec stříhá a odpovídá: „Ale prosim tě, vždyť to neumíš!“ Skoro nedýchám, když klučík upře oči k tátovi a už polohlasně pokračuje: „Tati, prosím, já jsem se na to těšil.“ Teď už nedýchá ani kolegyně. Otec stříhá dál. Pozorujeme toho klučíka. V jeho obličeji se zrcadlí celá paleta pocitů. Jako kdyby říkal:

„Tatínku, já se sem tolik těšil. Vzpomínáš, jak rychle jsem se oblékl? Jak jsem si sám připravil nůžky? Chtěl jsem ti ukázat, co všechno už dovedu. Možná mi to nejde tak rychle jako tobě, ale stříhám rád. Někdy netrefím čáru úplně přesně, ale snažím se. Myslel jsem si, že toho zajíčka přinesu mamince. Těšil jsem se, že ho spolu zapíchneme do toho květináče, co v něm má maminka svoje oblíbené fialky. Vidíš, jak se na mne dívají Pavlík a Janička? Chodí se mnou do třídy a teď si budou myslet, že neumím vůbec stříhat. Je mi smutno. A kouká se i paní učitelka. Je mi smutno ještě víc. Vůbec neuvidí, že už jsem se zlepšil. Tolik jsem si přál, abys mě pochválil. Tak moc jsem chtěl vyrábět sám a zvládnout to.“

Teď už to nevydržím a směrem k otci povídám: „Ano, máš pravdu, tady jsou dětské výtvarné dílny. Můžeš stříhat sám. Tatínek už do školy chodil, viď?“ Schválně dávám důraz na slovo „dětské“.
„Dyť to neumí!“ odpovídá mi otec a mrskne nůžky a zajíce na lavici. „Ale zkusit to ještě může,“ doplňuju já.

Klučík kouká z táty na mne a obráceně. Vidím, jak rád by si ty nůžky vzal a zajíce dostříhal. Váhá, vrtí se na židličce a váhá dál. Čekáte happy end? Nekoná se.

„Tak když nechceš, tak jdeme.“

Je to už několik dní a pořád je mi z toho špatně. Vyčítám si, že jsem to mohla říct jinak. Že jsem mohla říct ještě něco. Že mohla kolegyně říct ještě něco. Ale proč my?

Co to s tím tátou bylo? Co to s těmi rodiči je? Uvědomují si takoví tátové a matky, co to právě provádějí?

Opravdu je tak důležité, jestli zajíc z papíru bude vystřižen perfektně? Proč? Opravdu je nutné, aby byl vystřižen rychle? Proč? A hlavně pro koho je to důležité? Žádný argument z úst otce nezazněl. Žádné vysvětlení. Žádná omluva. Nic. NIC.

Tatínek nemá trpělivost? Tatínek něco podobného nezažil v dětství a chce si to vyzkoušet? Nevím. Ale co vím určitě je, že to nedělá správně.

Takže až na vás přijde netrpělivost a budete mít pocit, že něco umíte lépe nebo rychleji než vaše dítě, nadechněte se. Vydýchněte. A pak radši ještě jednou. Napočítejte do pěti. Prostě udělejte cokoli, jen neberte dítěti možnost.

Možnost zvládnout situaci.

Promyslete si, co získáte tím, že dítěti tu možnost dáte a o co naopak vy sami přijdete. Ztratíte čas? Jaký? Je vůbec nějaký čas důležitější než ten, který strávíte společně s dítětem? Společně, bok po boku, jako partneři? Neodnesete si dokonalý výrobek? Co je to ta dokonalost? Kdo ji posoudí? Ztratíte taky tvář rodiče, který nenaslouchá a není svému dítěti partnerem k rozhovoru.

Dál lze jen získat. Můžete získat dítě, které je zase o trochu šikovnější. Dítě, které se učí soustředěnosti. Učí se rozhodnout se a dokončit práci. Dítě, které se ozve a formuluje svoje myšlenky, pocity a požadavky. A co je nejkrásnější? Získáte dítě nadšené do práce, dítě které ví, že jste tam pro něj, kdyby vás potřebovalo.

A budete spokojení vy i váš klučík nebo slečna. A to za to stojí.