Školní nebo koňské aneb Vysvědčení

Vysvědčení se blíží. Chystáte oslavu? Že ještě nevíte, jak vysvědčení dopadne? Možná nevíte, možná čekáte, až ho uvidíte na vlastní oči. Ale není to jedno? Potřebujete ho vidět doopravdy?

Zkusím vám něco vyprávět. Stalo se jednou, že naše dcera přivedla domů kobylku. Nejdřív jsem jí z dálky okukovala, pak jsem se odvážila do ohrady. Bála jsem se hodně, celý můj dosavadní život mi říkali, že kůň kouše a kope. Dcera se tomu smála, vždycky říkala s ironií v hlase: „Ano, celou dobu tu na tebe čeká, až půjdeš kolem, aby tě mohla sežrat.“ Nesežrala a časem jsme se skamarádily. Pomáhala jsem s péčí o ni, naučila se ji vodit, uklízela výběh. Později jsem se dostala k ježdění. Jak se to stalo, je jiný příběh. Ale důležitý je jeden z tréninků, které jsem dostala jako dárek k narozeninám.

Začala jsem jezdit na jízdárnu, kde se mi věnovala mladá slečna. Stala jsem se její nejstarší zájemkyní o jezdecké umění. Ten den jsem se na hodinu moc těšila, i když velký respekt ke koním ve mně pořád zůstával. V minulých lekcích jsem se naučila koníka sama připravit. Vyčistila jsem tedy srst, hřívu i kopyta a nasedlala.

Bylo dost teplo. Oblečená v dlouhých jezdeckých kalhotách a gumových jezdeckých botách jsem se dost pekla. Sedlo vážilo osmnáct kilogramů, hodit ho na koníka nebylo vůbec jednoduché. Odvedla jsem si klisničku na jízdárnu a vyškrábala se do sedla. Byla jsem na sebe pyšná. Tolik znalostí a dovedností. A ještě v takovém horku. Pro začátečníka mého věku výkon. Dcera by se shovívavě smála.

Hodina probíhala v přátelském duchu. Slečna byla milá a moc trpělivá. Já, stařenka, jsem pečlivě plnila její instrukce a klisnička dělala, co jsme po ní chtěly. Když jsem něco nechápala, slečna podrobně popisovala, co po mně chce. Dokonce jako koník předváděla, jak by to mělo vypadat.

Jenže. Pak přišel cvik, který nám nešel. Klisnička přestala fungovat. Já se snažila opravit sed, dobře držet ruce. Tělo jsem správně otáčela, nohou tlačila podle instrukcí. Klisnička klusala a pak už neklusala. Zatáčela a najednou už nezatáčela. Slečna vysvětlovala, já se snažila a nic. Slečna znovu vysvětlovala, já se ptala a snažila se zjistit, co mám udělat líp. Znovu a znovu jsem zkoušela zajet ten cvik. Bolely mě nohy, bolely mě ruce, záda jsem nemohla udržet rovná. Dávno jsem věděla o všech svalech a tušila jsem, že další den mě bude bolet celý člověk.

Ale zkoušela jsem to dál. Přeci to nějak jít musí. A pak najednou na mě slečna trenérka křikla: „Tak ale už!“ A já se rozbrečela jak malá. Seděla jsem na koníkovi, který trpělivě snášel všechny moje neumělé pokusy a slzy mi tekly. Hlavu jsem otáčela od trenérky, aby to neviděla. Styděla jsem se, že jsem to nezvládla. Trénink jsme ukončily a já brečela ještě cestou domů.

Kdybych měla ten den dostat vysvědčení, na jedničku by to nebylo. Možná ani na dvojku nebo trojku. Kdyby se známkoval ten poslední cvik, donesla bych si na vysvědčení pětku.

Kdybych mohla ke svému výkonu připočítat zájem, snahu a mojí trpělivost, bylo by vysvědčení lepší. A přidat ještě práci, kterou jsem udělala před tréninkovou hodinou při přípravě, zas by to bylo o něco lepší. Možná, kdyby slečna trenérka se svojí trpělivostí vydržela o trochu déle. Možná kdybych se narodila v jezdecké rodině a vozila se na koních už jako batole. Možná kdybych měla větší nadání a talent?

S vysvědčením dětí je to podobné.

Jen děti samy vědí, kolik práce a snahy jim dalo získat známku vytištěnou na vysvědčení.

Nikdo nikdy nemůžeme být v jejich kůži.

Já z té jezdecké hodiny domů pětku nenesla. Děti s vysvědčením domů musí. Tak se snažme, aby šly domů. K vám rodičům. Tam, kde je pochválíte, podpoříte nebo možná i trochu pokáráte.

Ale půjdou k vám, protože jste pro ně bezpečným místem. 

Připravte se na vysvědčení, jste dospělí, zvládnete to. Připravte se nejlépe několik dní dopředu. Představte si, že vaše dítě přišlo domů a v ruce drží vysvědčení. Vzpomeňte si na svoje školní léta. Co byste v takové chvíli rádi slyšeli vy?

Promyslete, za co můžete své dítě pochválit. Popovídejte si spolu o tom, co cítí. Zeptejte se, co se mu povedlo a co by rádo zlepšilo. Dejte mu za vysvědčení odměnu. Ne nějakou věc.

Dejte svému dítěti čas strávený s vámi.

Třeba někde na pikniku nebo na poháru v cukrárně. A buďte spolu spoko.