Nestrašte děti aneb Co je pro nás běžné může děti děsit

Ráno v mojí třídě nezačíná drilováním znalostí, ale rozhovorem.

Poslouchám ráda, ale někdy to prostě hned nejde. Volají rodiče kvůli nemoci nebo úkolům, někdy přijdou do školy na něco se zeptat. Jindy držím dozor na chodbě nebo v šatnách. Tak jsme si z povídání udělali ranní zvyk, který začínají nedočkavě samy děti každý den.  Některé děti se zapojují často, některé jen někdy, jak se kdo cítí.

Nedávno mě překvapila jedna z mých druhaček prohlášením, že dneska je to hrozný, protože její maminka má úplně nejstrašnější den jejího života. Sdělení doprovodila utrápeným výrazem a oči se jí zalily slzami. Začaly mě napadat hrozné věci. Děti se zájmem pozorovaly, co bude dál. Dozvěděli jsme se, že maminku čeká zítra zákrok u zubního lékaře. „Proč pláčeš,“ ptám se jí. „Protože o ní mám hrozný strach, říkala, že jí to bude bolet.“

To už nevydržely děti a začaly jí vysvětlovat, že to určitě nebude nejstrašnější den a že to zvládne. Přidávám se s myšlenkou, že to možná bude bolet, ale že doktoři jsou přeci šikovní, mají na to uzdravování doktorskou školu a maminka to určitě zvládne.

Téma děti zaujalo a začaly jí vysvětlovat, že přeci jsou ještě horší strachy než zubař. Ptám se třídy, co si myslí, že by pro maminku mohlo být strašnější než zubař. Třeba kdyby někdo umřel. Nebo by někdo byl nemocný. Hodně nemocný. Někdo, koho má hodně ráda. “

A proč pláčeš už dneska, když maminka tam jde až zítra?“ ptám se já. „Protože se bojím strašlivě,“ odpovídá a zase pláče. V tu chvíli se na ní otočí spolužák a povídá:

„Nebreč dneska, když je to až potom. Dneska je lepší se veselit, vždyť je dneska plovárna!„

A hladí ji po ruce.

To už se málem zalily oči slzami mně, dojmu se ráda a často. Ještě chvíli to trvalo, ale podařilo se nám ji přesvědčit, že plovárna za tu radost stojí.

A tak se přimlouvám za děti. Nestrašte je zbytečně. Zkontrolujte při rozhovorech s kamarádkami i s partnery kde vaše děti zrovna jsou. Vypadají, že si hrají? Že vás nevnímají? Nenechte se mýlit.

Když byly moje dcery malé,  často k nám chodily na návštěvu moje kamarádky se svými ratolestmi. Děti okamžitě vytvořily štěbetající  partu a my si při kávě povídaly. Děti si pěkně hrály. Myslela jsem si, že je zajímá jen hra a nic kolem sebe nevnímají. Jak jsem se mýlila.  Zjistila jsem mnohdy až za několik dní, že nešlo jen o hru. Že měly obě radary nastražené a zapisovaly si každé naše slovo na harddisk. Dokázaly se ptát, co to teta vyprávěla. Proč je nemocná. Proč se zlobí na pána v práci.

Teprve potom jsem si uvědomila, že měly celou tu dobu v hlavě otázky a problémy, které tam mít neměly. Vzpomněla jsem si na svojí babičku, která mi radila, že když se baví dospělí, děti šoupou nohama. V té chvíli mi došlo naplno, co tím myslela. My máme svět dospělých a děti zase ten svůj dětský.

Vaše děti nemusí vědět všechno co vás děsí, trápí nebo z čeho máte strach. Jsou to děti a mají v klidu prožívat své dětství. Nemusí se zabývat starostmi dospělých.  Možná to tak nevypadá, ale mají svých starostí dost. A jsou pro ně stejně důležité a velké, jako ty naše pro nás.

Jinak je to, když se samy ptají. Neříkejte jim, že jsou na to ještě malí. Vysvětlete jim všechno úměrně jejich věku.  A pak se ujistěte, že všechno  správně chápou. Povídejte si s nimi. Ptejte se na podrobnosti. Poslouchejte, jak celou věc vnímají ony. Doplňte jejich náhled o ten váš. A hlavně: ubezpečte je, že to zvládnete a že nemusí mít obavu za vás.

Někdy to, čemu sami nepřikládáte velkou váhu, může děti hodně vystrašit. A vy přeci budete rádi, když budou v klidu a spokojené.