Jak se promýšlí štědrost aneb Moudrost z vyprávění babiček

Štědrý. Štědrý den. Štědrý večer. Co je vlastně „štědrý“? Ptala jsem se třeťáků před Vánoci.

Věřili byste, že z celé třídy neuměl vysvětlit slovo štědrý ani jeden žák? Tak začala naše předvánoční beseda.

Postupně jsme se dostali k tomu, že štědrý je ten, který rozdává. Takový výklad slova jsem v souvislosti s Vánoci čekala. Na dárky od Ježíška se těšili všichni. Překvapila mě ale další vysvětlení, která s hmotnými dárky už neměla nic společného.

Pesimista říká, že vidí sklenici poloprázdnou, optimista tu samou sklenici vidí zpola plnou a štědrý člověk vidí sklenici s vodou a hledá někoho, kdo by mohl mít žízeň. — G. Donald Gale

Děti vymyslely, že rozdávat se dají úsměvy, které udělají radost. Můžou je rozdávat doma ve své rodině, ale jde to i na ulici. A určitě to hned odpoledne vyzkouší. Můžou rozdávat pomoc, když ji někdo potřebuje nebo je v nouzi. Můžou pomoc nabídnout sami nebo pomoci, pokud o pomoc někdo žádá. Štědří můžou být radou. Štědrý lze být podporou spolužáka, pokud je mu smutno nebo se mu něco nedaří. Můžou se zastávat slabšího.

Rozdávat se dají úsměvy.

Posledním vysvětlením byla štědrost související s dobrými skutky. Okamžitě padl návrh, že nějaký dobrý skutek uděláme. Domluvili jsme si, že kdo bude mít chuť, vyrobí vánoční přání pro babičky a dědečky z domova důchodců. Děti vyřešily hned i způsob, jakým přání dopravíme adresátům. Předat je měl tatínek jedné mojí žákyně, který v domově pro seniory pracuje.

Ačkoli jsem nikoho nenutila a vše bylo na dobrovolnosti, do práce se během přestávky dala většina malých výtvarníků. Sledovala jsem, jak pracují a hlavou se mi honily divné myšlenky. Přemýšlela jsem, jestli jsem neměla vymyslet a určit, jaké přání se bude vyrábět. Jestli jsem neměla omezit výběr výtvarného materiálu. Jestli jsem neměla rozhodnout, co bude v přání napsáno.

Všechno ty myšlenky se mi neodbytně vracely do hlavy. Proč jsem nervózní? Proč mě to vůbec napadá? Proč ty děti nechci nechat v klidu pracovat? Pak jsem pochopila. Já se bála, aby ta přání byla dost krásná. Aby se babičkám a dědečkům líbila. Jako ta kupovaná?

V té chvíli jsem si vzpomněla na příběh, který mi vyprávěla před lety moje babička. Pracovala kdysi jako hospodská na vesnici na Hané. Večer se scházeli v hospodě dělníci z papírny. Probírali uplynulý den, vyprávěli o dětech, o problémech v papírně, dělali si jeden z druhého legraci. Babička byla také veselá kopa, tak se k nim s povídáním přidávala, když nebyl na hospodě tak velký shon.

Často se legrace obracela proti jednomu z papírenských dělníků. Chlapi si toho jednoho staršího chlapíka dobírali, že jeho žena není tak hezká, jako ostatní ženské ve vsi. Že ty jejich vlastní mají hezčí vlasy nebo oči. A že oni doma mají krasavice a jeho žena je škaredá. Babička se je snažila ve výrocích mírnit, ale nic nepomáhalo, smáli se a vysmívali se dál. A ten jeden jen mlčel.

Několik dní se situace opakovala. Pak se stalo něco nečekaného. Manžel oné „škaredé“ ženy se zvedl a na celou hospodu prohlásil: „Dělejte jak chcete. Šak kdybyste měli moje oči, taky by se vám líbila!“ Pro něj byla jeho žena krásná navzdory všem hospodským řečem.

Koukám zase na své malé výtvarníky. Sleduju, jak promýšlí, co na přání ještě přidat. Jak si půjčují v klidu nůžky, které nejlíp stříhají. Jak pečlivě píšou vzkazy a přání pro staroušky, které nikdy neviděli. A je mi to jasné. Nechám děti pracovat tak, jak samy chtějí. S nadšením a láskou.

Teď není důležité, že v některých přáníčkách jsou chyby. Že někde nůžky přece jen nestříhaly tak přesně nebo že někde zůstala troška lepidla. Mám oči toho starého dělníka z babiččiny hospody a všechna přání se mi zdají krásná.

Přání šikovné třeťačky, která ráda básní a píše pohádky.

A proč vám to píšu? Přeju vám všem do nového roku oči taky takové. Takové oči, které vidí krásu. Ve věcech i lidech. Ať dokážete to krásné s láskou hájit. A ať máte sílu a trpělivost tolerovat ty, kteří mají oči jiné než vy.

Mějte štědrý a spoko celý nový rok