Čertův strýček nebo příšera?

Když byly naše holky malé, podlehli jsme, jako mnoho jiných rodičů. Čemu?

Pozvali jsme k nám domů Mikuláše s andělem a čertíky.

Chystali jsme takovou akci poprvé. Neměli jsme ponětí, kde takovou partu sehnat.  Zavolali jsme prostě na číslo z papírku nalepeného na „sámošce“. Podotýkám, že vše se událo před více než dvaceti lety. Proto ta sámoška, tedy supermarket historických dob. Neměli jsme žádné kontakty ani doporučení.

Takže číslo jsme měli, zbývalo domluvit návštěvu. Na čísle vytočeném naším supermoderním telefonním přístrojem se záznamníkem, ne, mobily tehdy opravdu ještě nebyly, se ozval příjemný mladý hlas. Jako pečlivá matka jsem vysvětlovala, že holčičky jsou opravdu malé.

Že tedy prosím, aby čerti v našem případě byli spíše do počtu a jen někde v pozadí dotvářeli atmosféru. Ano, ano, všechno bude. Za částku pro nás opravdu podstatnou bylo domluveno. Ale co bychom pro radost a zářivá očka našich zlatíček neudělali?

Holčičky jsme jako správní rodiče motivovali, jak to bude pěkná návštěva, jak přijde hodný Mikuláš, jak přinese dáreček, když poví básničku nebo pěkně zazpívají. A jak přijde andílek, krásný a hodný, s dlouhými vlasy.

Že všechno dopadlo jinak je jasné. Nejenom, že přišli pozdě a unavené holky už byly zralé na spánek. Po otevření dveří k nám do chodby vběhli ti nejstrašnější pekelníci s gumovými maskami na obličejích. Menší dcera brečela v náručí tatínkovi, ta starší ztuhla hrůzou, začala řvát jak poraněné zvíře a pak dlouho plakala a nebyla k utišení. Bály se obě a hodně.

Vyčítáme si to oba. Já i manžel. A holky si to pamatují dodnes.

Naštěstí už nemají špatný pocit, jen neveselou vzpomínku.

Když se rozhlížím, jak vypadají čerti dnes všude kolem, je mi z toho smutno. Všude jen příšery s obličeji schovanými za maskami z nákupních center. Podobní si jako vejce vejci. Kde jsou ti tátové a dědové, kterým rohy připravovaly jejich zručné ženy? Ti, kteří si svoje přestrojení pečlivě hlídají, protože v něm chodil ještě jejich táta? Ti, kteří měli obličej umouněný od uhlí.

Děti se sice bály, ale podle šibalských očí a lehkého pousmání mohly poznat, že do pekla je nikdo neodnese. Škoda, že jsme takové milé strýčky neměli tenkrát u nás doma.

Přeju tedy všem vašim dětem jen hodné čertíky, takové milé, pohádkové. A taky Mikuláše a ještě víc andílků.

A aby vám to čekání na ně rychleji ubíhalo, připravila jsem pro vaše děti počítací omalovánku.

Obrázek stáhnete kliknutím, je uložen ve formátu jpg.